Každý herec vám potvrdí, že nejnapínavější jsou chvíle těsně před představením, kdy opona už je zavřená, všichni jsou v kostýmech a nalíčeni a do myslí se vkrádá neodbytná myšlenka: "Přijdou?" Před dírkou v oponě je potom neustále fronta. Civilové, tedy ti, kteří mohou opustit šatnu a nahlédnout přímo do hlediště nebo "nenápadně" postát u pokladny a sledovat, kolik diváků přišlo, jsou při svém návratu bombardováni stále stejnou otázkou: "Kolik?", na kterou odpovídají stále stejným pokrčením ramen.

Když se diváků sejde málo a přiblíží se první zvonek, všichni přesvědčují inspicienta: "Ještě počkej, třeba ještě někdo přijde!!" Čeká se tedy ještě pět, deset minut, aby poslední opozdilec byl vítán téměř jako Papež či Dalajláma. (Nakonec se z něj vyklube turista, který hledá hospodu s dobrým gulášem a pivem.) - "Nevadí, tak už zazvoň!"

Také při premiéře Doby kamenné 29. května 2003 proběhl tento neměnný rituál - stejně jako vždycky. I s tím několikaminutovým čekáním. Tentokrát to však nebylo čekání typu: Třeba ještě... - Když přišlo na obvyklý dotaz, zda začít zvonit, vrátil se právě jeden z civilů: "Nezvoňte, nezvoňte, je tam ještě ohromná fronta!"

A tak jsme tentokrát jukali na dvě strany. Dírkou v oponě do hlediště, které v té chvíli bylo už plné a škvírou mezi dveřmi šatny k pokladně, kde fronta jen pomalu ubývala. Splnil se nám velký sen. Prvně jsme měli doma vyprodáno a přidávali jsme další řady a ještě přístavky po stranách. Prvně jsme se ještě ten večer při oslavě premiéry dohodli, že v nejbližším možném termínu je nutné Dobu kamennou reprízovat.

A co z toho plyne? - Doporučujeme využívat předprodeje a abonentních vstupenek. Budete mít jistotu a ušetříte peníze, čas a také nervy.